4.C aneb bílo-oranžový kužel

POVĚRA O BÍLO-ORANŽOVÉM KUŽELU

Prolog

Hodně věcí lze zpochybnit a ledasčemu se nedá věřit. Ale i přesto můžeme najít něco opravdového. Jako třeba 4.C sedící ve vlaku, který má namířeno do Prahy. Maturitní ročník čelící poslednímu většímu výletu a minulosti, kterou má sbalenou v kufrech. Je tu však menší problém. Táhne se s námi nepsaná pověra o dopravním kuželu. Od té doby, co mu naše třída svěřila funkci strážit projektor, se z místa jen zřídkakdy pohne a hrdě nás vystihuje. Jsme totiž vnímáni jako takový bílo-oranžový kužel. Potenciální nebezpečí, které odstrašuje většinu učitelů, díky čemuž jsme byli ochuzeni o velkou dávku výletů. Odstrčili nás. A nám nezbývá než se zeptat na důležitou otázku. Udělali dobře?

Děj

Nebylo by správné, aby nás Praha neuvítala pořádnou tlačenicí. Ať je tomu v metru nebo v tramvaji. Všude samý člověk bez žádného rohu, kam si vlézt. Jen se pevně držet a nespadnout, tak jako tomu bylo na počátcích naší historie na gymnáziu. Učitelé chytali do rukou křídy a ukazovátka a s úsměvem jimi šťouchali do našich mladších podob. A najednou, aniž by to kdokoli z nás zaregistroval, ocitáme se v posledním čtvrtém ročníku. A pokud o tom ještě nevíte, doopravdy se blíží finále.

Při pohledu na zeď Johna Lennona, kterou právě obestavilo nejméně dvacet pět našich pohledů, se v nás všech hromadí výkřiky svobody a odporu. Krajně nám zeď může splynout se stejně barevnou a popsanou, zřídkakdy bílou, tabulí. Málokdy se našel viník, který měl službu, respektive skoro nikdy. Ovšem pátrání bylo nesčetněkrát dlouhé a nahánělo strach.

Při procházení Prahou a jejími zákoutími si opět jako na adapťáku hrajeme na celebrity a vymýšlíme nejrůznější pózy. Musíme mít zachycenou každou památku co nejlépe a co nejvěrohodněji.

Když se nám párkrát povede zvolnit krok o pohlédnout do Vltavy, nenajdeme tam, s prominutím, pane Nezvale, sebevrahův stín, ale člun, kterému už moc času nezbývá. I s posádkou se obrátil o sto osmdesát stupňů. K vodákům to přeci patří, hlavně to podtrhlo ten náš. Většinou se však chůze naopak zrychluje. Tvoří se mezery, jež lze zaplnit pouze vzpomínkami na výšlap na Praděd. Povídali, bude to rovinka. Samozřejmě že nebyla. Naopak se zjevilo prudkých dvě stě schodů do oblak.

Dalo by se tvrdit, že se v Praze chováme nanejvýš vhodně. Tedy pokud bychom se nebavili o tom, jak se z nás stal kruhový objezd uprostřed křižovatky. Na naši obhajobu, uprostřed tohoto lidského kruhového objezdu, kolem něhož bez troubení projíždí auta, se nachází, výhradně nám sloužící, průvodčí, a když se zrovna okolí nevyplní řevem města, dozvídáme se o zvonech, které měly zvonit. Dnes však nezvoní. To by se ale nám nestalo. Naše třída si totiž na minutu přesně dokáže vydobýt zvonění. I s reproduktorem v koši.

Přes barevná lízátka před Palladiem se taky můžeme podívat nazpět do naší minulosti. Vše je růžové, červené a okřídlené. Hodně obličejů je posázených rtěnkou, kde nemá být, a otázky vykreslují naší třídou organizovaný Valentýn. Snad počet srdíček někdo v budoucnu překoná. Spíše ne.

Epilog

Vše jednou končí. Kdo ale říká, že vzpomínkami nelze konec oddálit? V polovičním počtu, jak velí naše vítězná absence, se vracíme do slavného Vsetína a máme s sebou i odpověď na otázku, zda je vhodné věřit pověře o bílo-oranžovém kuželu. Možná vypadáme bizarně, ale vážení, přišli jste o hodně. Vy, kteří jste námi opovrhovali, budete mít až do zbourání Masarykova gymnázia na čele valentýnské srdíčko znázorňující trest. A duchové v prostěradlech si vás najdou, protože naše lavice byly popsány i gesty laskavými, hlavně prosycenými humorem, kterého jste se neměli zaleknout.