Bronzovo-stříbrná expedice DOFE 2026

Ve dnech 11.–13. 6. 2026 se dva stříbrné týmy a jeden bronzový tým DOFE vypravily na expedici na Pálavu. Pondělí bylo ve znamení vydatného deště, který se v noci změnil v bouřku, úterý zpestřil vítr, středu okořenily pálavské kopce a závěr expedice korunovalo nekonečné čekání na zpožděný vlak. Zážitek nemusí být vždy příjemný, hlavně že je dostatečně drsný.

Za místní centrum DOFE Kateřina Janků

 

Na následujících řádcích se o zážitky podělí účastnice akce.

Naše expedice začala v Podivíně nenápadně – prvními kroky, výhledy na Pálavu a sluncem nad hlavou. Jenže během několika hodin se krajina proměnila. Ticho vystřídal déšť, vítr ohýbal stany a z obyčejné výpravy se stalo něco, na co se nezapomíná.

Promrzlá rána ve stanech, schované ve spacácích v chladné večery, zapalování vařiče ve větru, háčkování při dvou stupních, mokré boty, paní McDonaldová zabalená v igelitovém sáčku a smích v momentech, kdy jsme byly promočené, unavené a přesto šťastné. Každý kopec, každá bouřka i každý společný večer z nás udělal o něco silnější tým.

A právě proto naše expedice nebyla jen splněným úkolem. Stala se zážitkem, který v nás zůstane ještě hodně dlouho.

Ela Valová za tým Bylo nás 5

 

Je šest hodin ráno 11. 5. 2026 a my vyrážíme na DofE expedici na Pálavu. Bouřka, kroupy, vítr, barevní oslové, nějaké ty breakdowny a psychická labilita...

To vše je jen ochutnávka toho, co nás nakonec potkalo.

Naši cestu jsme začaly návštěvou Lednice, kde už jsme začaly tušit, že se dešti asi nevyhneme. A tak se i stalo — ani jsme si nestihly nasadit pláštěnky a už lilo jako z konve. Pokračovaly jsme tedy dál úplně promočené, unavené a s vidinou suchého oblečení, která byla čím dál méně reálná. To jsme ale ještě netušily, jak dobrodružná bude noc.

Druhý den už naštěstí nepršelo, ale foukal silný vítr a byla zima. Cestou přes Svatý kopeček jsme si udělaly dobrý oběd a postupně jsme už byly tak oblblé únavou, že nám přišlo vtipné úplně všechno. Večer jsme dorazily na krásný Pony ranč v Klentnici, kde jsme přespávaly mezi poníky, oslem, kozami, bažanty a dalšími zvířaty.

Třetí den nám konečně přálo počasí. Vyšlo slunce, oteplilo se a poslední část cesty už byla mnohem příjemnější. I přes bolavé nohy a těžké batohy se nám nakonec podařilo dojít až do cíle. A i když jsme během expedice několikrát přemýšlely, proč si to vlastně děláme, odvážíme si spoustu zážitků, na které jen tak nezapomeneme.

Ema Chytilová za tým (Ne)ztracené

 

Naše ostrá expedice začínala v úterý hodně brzo ráno, když jsme vyjížděly ze Vsetína směrem do Lednice. Tam započalo naše putování. Šly jsme mezi vinicemi a kolem rybníku a při tom jsme odolávaly silnému větru. První den jsme sice ušly více kilometrů, ale bylo to méně náročné než druhý den. První den jsme zakončily v kempu v Mikulově, kde jsme opekly na ohni špekáčky a hadí chleba, později jsme taky dovařily polévku, která se nám vskutku povedla. I když v noci byla velká zima, přežily jsme to do rána a druhý den jsme pokračovaly naši cestu přes několik kopců. Nakonec jsme měly i krásné počasí a spoustu sluníčka. Oba dva dny jsme se snažily v rámci našeho cíle sbírat co nejvíce odpadků, nebylo jich ale zase tolik, což je moc dobře. Celkově jsme si to i přes bolavé nohy, malý nedostatek jídla a oblečení načichlé od ohně moc užily. 

Kristýny Kocurková za tým 1.A