Bronzové expedice v Chřibech

Den dětí naši dofáci oslavili na dvoudenní expedici v Chřibech. Abychom si putování užili v maximální míře, spustil se po obědě liják a pláštěnky jsme mohli sundat až cíli cesty, což byl přístřešek pod rozhlednou Brdo. Déšť ani zima náladu nijak nezkazily. Studenti se ukázali jako skvělí zálesáci: našli studánky, filtrovali vodu, štípali dříví… Oheň plápolal až do nočních hodin, marshmallowny se nafukovaly na tyčkách a mezitím v městečku Palermu řádili nebezpeční zločinci a zákeřní psychopati.

Druhý den se šlo lépe. Cesta vedla z kopce, sluníčko svítilo a z rozhledny byl tentokrát hezký výhled.

Jak to vnímali účastníci, si můžete přečíst níže.

Za místní centrum DOFE Kateřina Janků

Naše cesta začíná v pondělí ráno na nádraží ve Vsetíně. Batohy na zádech váží snad tunu a my jen doufáme, že jsme nic důležitého nezapomněli. Po pár hodinách cesty konečně začínáme naši expedici. První kilometry jsou v pohodě, zatím nic nebolí, sluníčko svítí, zkrátka ideální den. Jde se nám skvěle, když v tu Eliška oznámí, že pravděpodobně za chvíli začne pršet. Vytahujeme pláštěnky a smějeme se sami sobě, protože v nich vypadáme jako postavičky z nějakého animovaného filmu. Už se pomalu blížil večer a my jsme pořád šli v dešti, nálada už nebyla tak veselá jako na začátku výpravy, nohy bolely, někdo měl mokro v botách a všichni jsme se těšili do přístřešku, ve kterém jsme měli přečkat noc. Přesto jsme se nevzdali a rozhodli se zpívat písničky, abychom unikli trudomyslnosti.

Už tak hodinu jsme šli v mlze, která byla tak hustá, že by se dala krájet, když jsme spatřili náš přístřešek jen pár metrů od nás. Po rozdělání ohně, opečení marshmallownů a hraní her bylo čas jít spát. Musím uznat, že spát by se tam dalo nádherně, nebýt té ukrutné zimy a chrápání nejmenované osoby.

Druhý den už byl o něco příjemnější. I když jsme byli unavení z předchozího dne, počasí se znovu umoudřilo a cesta byla snesitelnější. Na obídek nechyběla Májka s chlebem a s myšlenkou, že nás od cíle dělí už jen sedm kilometrů, jsme vykročili s novou motivací dokončit naši expedici. Po pár kopcích, pár snědených třešních a pár zasloužených přestávkách jsme konečně došli do vytouženého cíle naší výpravy, Velehradu, krásného města s ještě krásnější architekturou a slavnou historií.

Celkově byla expedice skvělým zážitkem. Naučila nás více spolupracovat, zvládat nepohodlí a hlavně oceňovat i malé věci, jako je suché oblečení nebo krátký odpočinek. I když jsme se na konci expedice všichni těšili domů, odnášíme si spoustu zážitků a zkušeností, na které jen tak nezapomeneme.

Za tým Mufínci Linda Bahrová z 4.AV

Expedice začínala ve vesnici Velehrad. Cesta vlakem proběhla bez problému, a tak jsme byli na místě v čas (10:45). Po poslední krátké domluvě s vedoucími jsme se vydali na trasu. Dopoledne bylo ještě pěkně, a tak nebylo třeba velkých zastávek. Zhruba v polovině trasy nás zachytil největší déšť za celou expedici. To nebyl problém, jelikož jsme u sebe měli pláštěnky. Pokračovali jsme až na kopec Vlčák, kde jsme měli sraz s vedoucími. Po setkání jsme se vydali na poslední 2.5 km dlouhou hřebenovou trasu až k našemu přístřešku. Přes pracovní týden a kvůli deštivému dní byl prázdný, a tak jsme si naštípali dřevo a uvařili jídlo (vepřové maso s chlebem). Pak si někdo četl, někdo si povídal a hráli jsme různé hry. Večer jsme šli spát.

Noc byla nerušená (i přes něčí občasné chrápání), a tak jsme se všichni dostatečně vyspali a ráno po snídani mohli pokračovat v cestě. Než jsme vyrazili, zašli jsme si ještě do studánky pro vodu. Počasí druhý den bylo lepší, pláštěnky jsme vůbec nepotřebovali. Trasa byla lepší, šlo se celou dobu z kopce, a tak jsme šli celkem rychle. U rozhledny na Salaš jsme si udělali oběd - špagety s rajskou omáčkou. Z rozhledny byl nádherný výhled, šlo vidět až na Velký Lopeník a Velkou Javořinu - hřeben Bílých Karpat. Tempo zůstalo nad očekávání, a tak jsme stihli i dřívější autobus z Velehradu. Cíl jsme plnili během výšlapu, květin bylo po cestě dostatek, a tak máme dostatek květin do herbáře.

Za tým Anubis Kuba Heryán z 4.AV